Přízraky

Chodníkem vajglama posetym kráčej dva páry pevnejch bot.
Kalhoty dole zkrácený, v hlavách věci, který bych neuhod.
Někam jdou, tyhle dvě figury a slunce zapadá.
Dvě stejný znamení na zádech a mě tak napadá, že:

Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.

Harleyů, Harleyů Davídci na něj čekaj vopodál.
A divnou melodii, která z dálky zněla jako bych dlouho znal.
Zapálil jsem si cigáro a čekal co bude dál.
Jeden z nich se na mě zašklebil, asi se smál.

Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.

Ná, ná, ná, ná, ná...

Pak vodjeli, dál než my dokážem, svět kolem mě ztich.
Hlava se zatočila a den delší se zdál, to asi bylo z nich.
S pocitem naplnění jsem se votočil a chtělo se mi žít
stejně tak jako ty dva, co přišli napovědět, že neni špatný snít.

Totiž ty dva divný přízraky, co vodněkuď sem zabloudili
novou naději ve mně zapálili!
Ty dva divný přízraky, co vodněkuď sem zabloudili
novou naději ve mně zapálili!