Když...

Když se mysl zraněná zřítí do hlubin,
zřítí do hlubin, z barev je stín.
Když je hlava skloněná a zapůsobil blín,
zapůsobil blín, klín vyráží klín.

Tiše se bojíme zachránit vadnoucí růže,
marný je čekání, že někdo nezištně pomůže.
Ztrácíš právo něco si přát, když se vzdáváš,
ze strany na stranu vláčet sebou necháváš.

Když co přijde dál, je nejasné,
a ty nemáš už co říct, nemáš už co říct, nečekej víc.
Když tvá víra pohasne, a pobledlá je líc,
pobledlá je líc, jdeš konci vstříc.

Když tvá vlastní vůle má zlomený vaz,
nemůžeš se hnout, nemůžeš se hnout a uvolnit z pout.
Dej ti Bože sílu zas na koně nasednout,
na koně nasednout a opustit kout.

Bojuj a pak možná zachráníš vadnoucí růže,
nečekej marně, že někdo nezištně pomůže.

Nenech se ke zdi otočit a nenech se oslepit,
nenech se oslepit, dej růžím pít.
Neboj se na cestu vykročit, pak zas můžeš snít,
pak zas můžeš snít a pro ty sny žít.