Krátery na duších, který nikdo netuší
zamaskovat legrací, srdce krvácí.
Navzdory kritikům budeme mít vlastní dům,
kde budem jenom my hoši ztracený,
ten dům si každej ve svým srdci postaví.
Tempo je zběsilý, koně se splašily
jsme ztracení hoši co zabloudili,
my jsme ty co ztracený, hříchem zablácený,
justice je nahá když si po nás sahá,
jdem po stopách, co vedou rovnou do ráje.
Hezkej pan s kravatou, s čepicí placatou
nepustí nás do dveří, když se sešeří.
Ti co s vlky vyjou, lásku v nás zabijou,
ke štěstí jím stačí, když nás ke zdi tlačí,
to my jsem hoši asi na vždy ztracení.
Tak roky plynulý, starý časy minuly
a list oddací karty obrací.
Naběhly myšlenky, jak zaplatit složenky,
ale energie, ta v nás pořád žije,
je pomyslnej mantinel ji zadrží.
Někdy se otočím, za mnou můj vlastní stín
vstoupil do dveří, venku se šeří.
Hlavou na mne kývá, do tmy mne vyzývá,
tam stojej postavy, čas se zastavil,
to vracej se mi zpátky hoši ztracený.