Hrad

Ráno otevřel jsem okno, byl tak bílej de, že jen nevěstu a moh jse brát,
na stromech špoičky stály nepohnutě koukaly ven jak nad Vltavou pražskej Hrad.
Ráno je naděje, co neumírá předpolednem když do oběda nevyjdš ven,
jukneš se na teploměr nálady a podle pole s novinama začneš den.

Ráno otevřel jsem okno byl tak černej den, že jen nevěstu a do pokla moh,
tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor, co vrší se jak v létě stoh.
Moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den, do oběda času dost,
Jak z jinýho století jak nucenej sen si připadáš jak špatbej host.

Co člověk nemá a má - a nedá pokoj déšť v slunci shání,
co může nedát dá - rovinu hledá na rovině plání
jak smířit radost i stesk - a Boha na nebi hej
když se mu u srdce blejská.