|
|
|
Plakalo dobro na rohu s láskou, pokora zpívala jim druhej hlas,
před sebou klobouk a v špinavejch blůzách zpívaly hlad.
A kolem lůza v rukou kameny a bohno a žluč za pár drobnejch je nutila smát.
Moudrost je hloupost co vymyslel někdo aby se lidé mohli trápit jen.
čím toho člověk ví víc, tím černejší mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blženě spí, šťastná, že neví nic.
Leptá si svou skleničku a na mastný stůl hlava padá co asi říst ?
Poslední první budou až přijde ráno, na schodech kamsi budou zástupy stát,
a ten kdo nevěřil co moudře je psáno asi bude se bát.
A všechno nenávratně sečteno přijde aby ses zpovídal už nepůjde lhát.
Dolů se jde tak strašne snadno, jsou cesty odkud nejde vrátit se vstát.
Že hvězdy za noci když na nebi svítej můžeš si číst s jejich krásnych jmen,
a s knížek básníků když voní to krásou když verše zní.
Že v podvědomí máme všichni jasnej cíl pomáhat a v ústraní být,
že láska je to jediné s čím přežít se dá a bolest přijde když nejde žít.
|
|
|